• (s) tátou (2018)

    Vztah dítěte s matkou je jasně daný. Je přímočarý a definovaný základními potřebami dítěte. Vztah s otcem je méně čitelný. Otce dítě primárně nepotřebuje k tomu, aby se narodilo a aby přežilo. Netvoří si k němu tu nejužší vazbu hned po porodu. Otec zůstává opodál. Jeho role přichází později. I přes větší distanci je jeho role nenahraditelná a jeho působení na dítě zásadní jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.

    V souvislosti s narozením vlastního dítěte mne začal blíže zajímat vztah otců a dětí. Zejména pak v jejich dospělém věku. V té době mají tu nejdůležitější část vzájemného vztahu, kdy bylo dítě na rodičích zcela závislé, již za sebou. Nyní otci sklízí plody působení na své děti za mnoho předešlých let, vidí v nich své chyby a své povahové rysy. Zároveň je jim přinejmenším podvědomě jasné, že to jsou právě ty děti, ve kterých oni v nějaké formě přežijí. Ve formě ne dokonalé, ale zcela reálné. S chybami vlastními i s chybami dětí.

    Soubor zobrazuje otce s jejich dětmi v dospělém věku. Primární snahou bylo zachytit vzájemný vztah portrétovaných. Ten je možné pozorovat ve vzájemném postoji, výrazu tváře či ve zvoleném oblečení. Bylo výsadou portrétovaných dcer a synů, aby zvolili sobě i svému otci oděv dle vlastního uvážení. Do něj mohli promítnout svůj vztah k otci, to, jak ho oni vidí, či jak by ho rádi viděli. Měli možnost do jisté míry se s otcem zvoleným oděvem vyrovnat, případně uplatnit manipulativní principy a přizpůsobit si jej svým představám. Podobně jako otci vědomě či nevědomě manipulovali svými dětmi v průběhu jejich výchovy a vyrovnávali se s tím, že je přivedli na svět a že jsou takové, jaké jsou. Dcery a synové rovněž dostali možnost vyjádřit se slovně o vzájemném vztahu se svými otci. Tato vyjádření nebyla nijak cenzurována ani upravována.
  • Chybí (2017)

    Může-li prázdnota ze své podstaty něco beze zbytku vyplňovat, lehce se tak stane s místem uvolněným ztrátou pocitu bezpečí a jistoty získaného v dětství. Náhlá změna kdysi zdánlivě nezměnitelného nás vytrhne z bezpečných kruhů a nechá napospas kdesi v prostoru. Není o co se opřít, upnout se můžeme jen k novým věcem, které se zdají oproti pocitu z minulosti chatrné a viklající se. Co bylo, je daleko za námi a není možné se vrátit, není kam a ke komu. S pocitem bezprizornosti kráčíme prázdnotou, kráčíme, neboť nám nic jiného nezbývá. Soubor zobrazuje interiér prázdného domu, který patřil mým prarodičům a který nyní moje širší rodina navždy opouští. Dům byl vnímán jako bezpečné útočiště naší rozvětvené rodiny, která se zde v přátelském duchu pravidelně setkávala. V domě jsem prožil část dětství a mám s ním spojenou řadu niterných vzpomínek. Se smrtí prarodičů a nynějším odchodem z tohoto místa mám pocit ztráty části své identity, toho, k čemu jsem se dříve mohl s důvěrou vrátit.
  • Vlatní cestou (2017)

    Podvědomě se vyhnout civilizačním vzorcům, nechtít víc než mám a dělat si věci po svém. Odstěhovat se z města do chaty bez vody a topení v zahrádkářské kolonii, žít tak, aby to stálo co nejméně. Čím méně peněz se utratí, tím méně se musí pracovat a naopak tím více je volného času. Příběh páru, který dal před pohodlím a konzumem přednost svobodě a volnosti.
  • Ona bouřka, on strom (2015) (s Kristýnou Šormovou)

    Výstava „Ona bouřka, on strom“ představuje cyklus černobílých analogových fotografií, pořízených během posledních dvou let v lesích Šumavy. Na počátku stála inspirace fotografiemi Josefa Sudka společně s performancemi Miloše Šejna. Přirozené prostředí lesa tvoří kulisu a svým způsobem i hlavní objekt souboru. V něm se odehrávají niterné děje, které jsou viditelné jen z určité perspektivy. Aby je člověk vnímal, je třeba do tohoto prostředí proniknout. Náznaky vášně, živly bezhlesně čekající na svou příležitost, klid, uvolnění, přirozenost plynoucího bytí. Je třeba stát se součástí toho všeho, dostat se co možná nejblíže ke spadanému jehličí, nechat se ovládnout náhlou změnou jasné oblohy ve vánici, přizpůsobit svůj rytmus rytmu okolního prostředí. V takovém okamžiku duši člověka zaplaví nespoutaná řeka vášně a divokosti, opojení svobodou pohybu, vibrace přenášené kůží celého těla a vnímané teplem kdesi uvnitř. Ambicí souboru bylo přenést tyto pocity do fotografií. Vyjádřit sílu okamžiku odloučení se od civilizace, vnímání těch skutečných a prapůvodních hodnot, vědomí civilizační slepé uličky, do které se společnost dostala. Vystaveno 2015 v Galerii Lesní směs, café V lese, Praha
  • Ateliér v Letohradské (2015)

    Výchozím podnětem pro vznik souboru byla snaha ztvárnit esenci a tvůrčí inspiraci k tvorbě malířky Kristýny Šormové. Momenty z průběhu malířčiny tvorby a působivá atmosféra prostředí ateliéru vytvářejí reálnou podstatu ve fotografiích a tvoří prostředí pro opravdovou inspiraci z abstraktních přírodních detailů, v jiném měřítku vnímaných tvarů v krajině a světelné atmosféry. Dvojitá expozice umožňuje propojit právě tyto myšlené inspirativní zdroje s prostředím ateliéru, možná podobně jako se v mysli autorky přenášejí v ateliéru na plátno. Inspirací autorce jsou přírodní struktury ve formě textury nejrůznějších přírodnin nebo i celých objektů, jejich tvary, které jsou běžně v krajině. Přirozenost jakou si všímá malířka i fotograf inspirace třeba i v detailech a výsecích z reálné krajiny a jejich přeměna do jiného nového světa, nám ukazuje, jaké jsou schopni vnímavosti a následné transformace. Dvojité exponování filmu má velké kouzlo díky prvku nahodilosti, kdy se autor zaslouží výběrem motivů a zarámováním sám sobě o překvapení. Záběry se na sebe nahodile vrství a ve výsledku vytvářejí až překvapivě dokonalé obrazy, někdy i odkazující na tvorbu dějinných fotografických osobností. První řada expozice proběhla na místech, kde malířka nachází motivy a kde přichází základní inspirace její tvorby. Fotograf při procházení prostorem a krajinou zaznamenával vlastně skici budoucích obrazů, podobně jako by to probíhalo v mysli a duši malířky při vnímání prvotních inspirativních podnětů. Druhá expozice pak byla pořízena přímo v ateliéru malířky, v prostředí prodchnutém tvořivým zápolením, kde každá stěna, podlaha a užívané malířské náčiní dávají tušit nelehkou, ale i radostnou povahu tvořivé práce. Kontury jednotlivých tahů štětce, barva vylitá na podlaze nebo omylem obtisknutá na zdi pak jakoby komunikují s původními zdroji inspirace. Fotograf Jan Dytrych záměrně vybral formu a polohu černobílé analogové fotografie, dnes snad vnímanou v určitých směrech jako nedokonalou, ale o to víc autentickou a schopnou záznamu osobního tvořivého lidského projevu. Karel Tůma