• gen1980 (2021)


    Jan
    Jan žije s Kristýnou. Mají spolu tříletého Matyáše. Matyášova nejčastější věta se vztahuje k jeho ekzému: „Jenom si to podrbu.“ Všechny už to trochu drbe. Celé soužití je pak takové trochu rozdrbané, ale všichni se snaží hledět s optimismem do budoucna.

    Ondřej
    Ondřej má Koblížka. Koblížek je o tři roky starší, menší a žije v Paříži. Už 7 let spolu mluví anglicky. Ondřej neumí francouzsky a Koblížek neumí česky. Rozumějí si. I když někdy už je to možná trochu pořád stejné.

    Kateřina
    Na gymplu se jí říkalo Kačenka. Byla bohyní a múzou, uměla jít proti proudu. Ve dvaceti se vdala a po dalších dvaceti letech rozvedla. Zbyly jí dvě děti a manželovy dluhy. Postupně našla sílu dívat se na svět zase z té lepší stránky.

    Bohdan
    Bohdan si vzal Marii, když mu bylo 40. Marie má dospívající dceru Magdalénu, která se jí narodila ještě něž poznala Bohdana. A s Bohdanem má batolícího se Bohuslava. Všichni žijí ve dvoupokojovém bytě.

    Honza
    Honza žije na Vinohradech. Má tři velké pokoje. V jednom postel, ve druhém počítač a ve třetím svoje rostliny. Čas tráví hlavně prací. Na počítači ve druhém pokoji vytváří krásné věci. Už nějakou dobu si říká, že by zase mohl začít bydlet s někým, kdo by mu byl blízký.

    Jaké jsou životní cesty a partnerské vztahy generace narozené kolem roku 1980? Čím si tito lidé prošli, co prožívají a jak se jejich příběhy liší od příběhů jiných generací? A liší se vůbec?
    Narodili se do totalitního státu, jehož společenské zřízení se tou dobou již začínalo rozpadat a karikovat sebe sama. Určující dospívání pak prožívali v období opojné svobody 90. let, kdy bylo možné téměř vše. Obě tato období si uvědomovali, ať už více či méně, ať vědomě či podvědomě. Jak je to ovlivnilo pro jejich pozdější životy, jak je to formovalo v jejich náhledu na svět, na ostatní lidi. Jakým způsobem se posunuly jejich hodnoty a vlastnosti, důvěra v jiné lidi, sebedůvěra…
    Při zobecnění příběhů konkrétních postav dostaneme obrázek o příslušnících této generace, o tom, jací jsou, čím prošli a čím procházejí. Někteří stále usilovně hledají partnera, se kterým by se cítili dobře, jiní si již dávno mysleli, že takového našli a pak ztratili tento pocit i partnera. Další žijí ve vztazích na dálku, které jim alespoň v tuto chvíli vyhovují, nebo žijí se stálým partnerem a potýkají se se vším, co je s tím spojené.
    Vlastní zkušenosti a osobní prožitky jsem propojil s portrétovanými a své pocity zpracoval v jejich příbězích. Zabýval jsem se svojí generací. Když jsem chodil se svými vrstevníky na střední školu v uvolněných 90. letech, byli jsme všichni na začátku. Na začátku dospělosti a svých partnerských životů. Nic jsme o nich nevěděli, netušili jsme, co máme čekat. Měli jsme různé představy, přání a touhy. Ať už naivní, či více nebo méně pokroucené. V průběhu více než dvaceti let, s jejichž odstupem se na to zpětně díváme, jsme se dostali do řady situací, které by nás dopředu těžko napadly. Zároveň jsou si mnohé naše osudy velmi podobné, prošli jsme si typově stejnými situacemi. Když se dokážeme otevřít, přiznat si to a poslouchat se navzájem, zjistíme, že máme hodně společného.
  • „I love travelling“ (2019)

    Masový turismus je jednou z daní za zvyšující se globální blahobyt. Lidé, kteří by ještě před padesáti lety neměli možnost cestovat mimo svou zemi či dokonce kontinent, dnes díky dostupné letecké dopravě vyrážejí do vzdálených destinací. Cílové lokality jsou pak často tímto jevem velmi negativně zasaženy. Kromě zisku úzké skupiny místních podnikatelů přináší tento fenomén vyprazdňování center měst. Z těch se stávají kulisy, vše je podřízeno turistickému průmyslu a jeho potřebám, život a místní lidé se vytratili.
  • It must be nice to disappear (2019)

    Události si pamatujeme významně jinak, než jak se skutečně staly. Paměť funguje selektivně i v případě osob, které v minulosti patřily k našim nejbližším. I u těch si pamatujeme jen fragmenty, jež se působením času dále rozpadají. Z archivu byly vybrány 3 portréty někdejších partnerek fotografované v době trvajícího vztahu. Stejně jako se postupně rozpadá paměťová stopa v našem mozku, i tyto portréty procházejí gradující destrukcí a mizením z původního formátu fotografie. Až k bodu, kdy jednotlivé portrétované od sebe nelze spolehlivě rozeznat, kdy se vytrácejí.
  • Na moment (2019)

    „Vytisknul jsem v životní velikosti postavy lidí, kteří už nežijí, a potom jsem je fotil na místech, kde před 45 lety vznikly původní rodinné fotografie. Chtěl jsem je tímto způsobem oživit a přivést do dnešní doby, zajímalo mě, jak by se v naší době cítili, jestli by ji považovali za lehčí než jejich dobu, co by říkali na naše životy." Fotografie byly následně s odkazem na původní formát 6x6 adjustovány do čtvercových rámů.
  • (s) tátou (2018)

    Vztah dítěte s matkou je jasně daný. Je přímočarý a definovaný základními potřebami dítěte. Vztah s otcem je méně čitelný. Otce dítě primárně nepotřebuje k tomu, aby se narodilo a aby přežilo. Netvoří si k němu tu nejužší vazbu hned po porodu. Otec zůstává opodál. Jeho role přichází později. I přes větší distanci je jeho role nenahraditelná a jeho působení na dítě zásadní jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu.

    V souvislosti s narozením vlastního dítěte mne začal blíže zajímat vztah otců a dětí. Zejména pak v jejich dospělém věku. V té době mají tu nejdůležitější část vzájemného vztahu, kdy bylo dítě na rodičích zcela závislé, již za sebou. Nyní otci sklízí plody působení na své děti za mnoho předešlých let, vidí v nich své chyby a své povahové rysy. Zároveň je jim přinejmenším podvědomě jasné, že to jsou právě ty děti, ve kterých oni v nějaké formě přežijí. Ve formě ne dokonalé, ale zcela reálné. S chybami vlastními i s chybami dětí.

    Soubor zobrazuje otce s jejich dětmi v dospělém věku. Primární snahou bylo zachytit vzájemný vztah portrétovaných. Ten je možné pozorovat ve vzájemném postoji, výrazu tváře či ve zvoleném oblečení. Bylo výsadou portrétovaných dcer a synů, aby zvolili sobě i svému otci oděv dle vlastního uvážení. Do něj mohli promítnout svůj vztah k otci, to, jak ho oni vidí, či jak by ho rádi viděli. Měli možnost do jisté míry se s otcem zvoleným oděvem vyrovnat, případně uplatnit manipulativní principy a přizpůsobit si jej svým představám. Podobně jako otci vědomě či nevědomě manipulovali svými dětmi v průběhu jejich výchovy a vyrovnávali se s tím, že je přivedli na svět a že jsou takové, jaké jsou. Dcery a synové rovněž dostali možnost vyjádřit se slovně o vzájemném vztahu se svými otci. Tato vyjádření nebyla nijak cenzurována ani upravována.
  • Chybí (2017)

    Může-li prázdnota ze své podstaty něco beze zbytku vyplňovat, lehce se tak stane s místem uvolněným ztrátou pocitu bezpečí a jistoty získaného v dětství. Náhlá změna kdysi zdánlivě nezměnitelného nás vytrhne z bezpečných kruhů a nechá napospas kdesi v prostoru. Není o co se opřít, upnout se můžeme jen k novým věcem, které se zdají oproti pocitu z minulosti chatrné a viklající se. Co bylo, je daleko za námi a není možné se vrátit, není kam a ke komu. S pocitem bezprizornosti kráčíme prázdnotou, kráčíme, neboť nám nic jiného nezbývá. Soubor zobrazuje interiér prázdného domu, který patřil mým prarodičům a který nyní moje širší rodina navždy opouští. Dům byl vnímán jako bezpečné útočiště naší rozvětvené rodiny, která se zde v přátelském duchu pravidelně setkávala. V domě jsem prožil část dětství a mám s ním spojenou řadu niterných vzpomínek. Se smrtí prarodičů a nynějším odchodem z tohoto místa mám pocit ztráty části své identity, toho, k čemu jsem se dříve mohl s důvěrou vrátit.
  • Vlatní cestou (2017)

    Podvědomě se vyhnout civilizačním vzorcům, nechtít víc než mám a dělat si věci po svém. Odstěhovat se z města do chaty bez vody a topení v zahrádkářské kolonii, žít tak, aby to stálo co nejméně. Čím méně peněz se utratí, tím méně se musí pracovat a naopak tím více je volného času. Příběh páru, který dal před pohodlím a konzumem přednost svobodě a volnosti.
  • Ona bouřka, on strom (2015) (s Kristýnou Šormovou)

    Výstava „Ona bouřka, on strom“ představuje cyklus černobílých analogových fotografií, pořízených během posledních dvou let v lesích Šumavy. Na počátku stála inspirace fotografiemi Josefa Sudka společně s performancemi Miloše Šejna. Přirozené prostředí lesa tvoří kulisu a svým způsobem i hlavní objekt souboru. V něm se odehrávají niterné děje, které jsou viditelné jen z určité perspektivy. Aby je člověk vnímal, je třeba do tohoto prostředí proniknout. Náznaky vášně, živly bezhlesně čekající na svou příležitost, klid, uvolnění, přirozenost plynoucího bytí. Je třeba stát se součástí toho všeho, dostat se co možná nejblíže ke spadanému jehličí, nechat se ovládnout náhlou změnou jasné oblohy ve vánici, přizpůsobit svůj rytmus rytmu okolního prostředí. V takovém okamžiku duši člověka zaplaví nespoutaná řeka vášně a divokosti, opojení svobodou pohybu, vibrace přenášené kůží celého těla a vnímané teplem kdesi uvnitř. Ambicí souboru bylo přenést tyto pocity do fotografií. Vyjádřit sílu okamžiku odloučení se od civilizace, vnímání těch skutečných a prapůvodních hodnot, vědomí civilizační slepé uličky, do které se společnost dostala. Vystaveno 2015 v Galerii Lesní směs, café V lese, Praha
  • Ateliér v Letohradské (2015)

    Výchozím podnětem pro vznik souboru byla snaha ztvárnit esenci a tvůrčí inspiraci k tvorbě malířky Kristýny Šormové. Momenty z průběhu malířčiny tvorby a působivá atmosféra prostředí ateliéru vytvářejí reálnou podstatu ve fotografiích a tvoří prostředí pro opravdovou inspiraci z abstraktních přírodních detailů, v jiném měřítku vnímaných tvarů v krajině a světelné atmosféry. Dvojitá expozice umožňuje propojit právě tyto myšlené inspirativní zdroje s prostředím ateliéru, možná podobně jako se v mysli autorky přenášejí v ateliéru na plátno. Inspirací autorce jsou přírodní struktury ve formě textury nejrůznějších přírodnin nebo i celých objektů, jejich tvary, které jsou běžně v krajině. Přirozenost jakou si všímá malířka i fotograf inspirace třeba i v detailech a výsecích z reálné krajiny a jejich přeměna do jiného nového světa, nám ukazuje, jaké jsou schopni vnímavosti a následné transformace. Dvojité exponování filmu má velké kouzlo díky prvku nahodilosti, kdy se autor zaslouží výběrem motivů a zarámováním sám sobě o překvapení. Záběry se na sebe nahodile vrství a ve výsledku vytvářejí až překvapivě dokonalé obrazy, někdy i odkazující na tvorbu dějinných fotografických osobností. První řada expozice proběhla na místech, kde malířka nachází motivy a kde přichází základní inspirace její tvorby. Fotograf při procházení prostorem a krajinou zaznamenával vlastně skici budoucích obrazů, podobně jako by to probíhalo v mysli a duši malířky při vnímání prvotních inspirativních podnětů. Druhá expozice pak byla pořízena přímo v ateliéru malířky, v prostředí prodchnutém tvořivým zápolením, kde každá stěna, podlaha a užívané malířské náčiní dávají tušit nelehkou, ale i radostnou povahu tvořivé práce. Kontury jednotlivých tahů štětce, barva vylitá na podlaze nebo omylem obtisknutá na zdi pak jakoby komunikují s původními zdroji inspirace. Fotograf Jan Dytrych záměrně vybral formu a polohu černobílé analogové fotografie, dnes snad vnímanou v určitých směrech jako nedokonalou, ale o to víc autentickou a schopnou záznamu osobního tvořivého lidského projevu. Karel Tůma