Jan Dytrych

Může-li prázdnota ze své podstaty něco beze zbytku vyplňovat, lehce se tak stane s místem uvolněným ztrátou pocitu bezpečí a jistoty získaného v dětství. Náhlá změna kdysi zdánlivě nezměnitelného nás vytrhne z bezpečných kruhů a nechá napospas kdesi v prostoru. Není o co se opřít, upnout se můžeme jen k novým věcem, které se zdají oproti pocitu z minulosti chatrné a viklající se. Co bylo, je daleko za námi a není možné se vrátit, není kam a ke komu. S pocitem bezprizornosti kráčíme prázdnotou, kráčíme, neboť nám nic jiného nezbývá. Soubor zobrazuje interiér prázdného domu, který patřil mým prarodičům a který nyní moje širší rodina navždy opouští. Dům byl vnímán jako bezpečné útočiště naší rozvětvené rodiny, která se zde v přátelském duchu pravidelně setkávala. V domě jsem prožil část dětství a mám s ním spojenou řadu niterných vzpomínek. Se smrtí prarodičů a nynějším odchodem z tohoto místa mám pocit ztráty části své identity, toho, k čemu jsem se dříve mohl s důvěrou vrátit.